Slídivé kukátko

Vesničkou Bulla tekl potok. Byla v něm čirá a průzračná voda, která se vlévala do malého rybníčku. Byl taky průzračný a čistý, ale lidé z vesničky se do něj nechodili koupat jen tak pro zábavu. Využívali ho jako zdroj vody pro denní potřebu a někteří u něj sbírali sílu. Není zde ale jen rybník. Najdete tu i louku plnou lučního kvítí a zelené trávy. Nad vesnicí každý den svítí slunce a v zimě tomu není jinak. Všichni si vzájemně pomáhají a mají se rádi. Jelikož to je malá vesnička, není tam jediného človíčka, který by někoho neznal.

V této vesničce žije i mladá dívenka. Ani vysoká, ani malá. Je velmi milá, hodná, ochotná a její oči mají barvu ranní oblohy bez mráčků, její rty zase barvu jahod. Vlasy má hnědé, rovné a dlouhé až někam do půli zad. Je štíhlá, ale ne příliš. Prostě akorát. Jmenuje se Květa a je jí 14 let. Žije sama. Nemá žádné rodiče. Ve vesničce má svoji malou světničku. I přesto, že je tak půvabná, žádného hocha nemá, i když by moc chtěla. A není divu, že žádného nemá, vždyť ve vesnici žádný v jejím věku není.

Květa od rána do večera pracuje. Tedy… je tomu tak ve všední dny. Ráno vstane, nasnídá se a začne šít. Šije oblečení pro lidi z vesnice a potom jim je prodá. Z vydělaných peněz žije. Odpoledne si uvaří, nají se, do večera zase šije a večer si opět uvaří. Poté zaleze do postele a usne. Takto probíhá její všední den a jí to nevadí. Užívá si ho. V sobotu chodí na louku. Na louce si zpívá s ptáčky, tančí s větrem, běhá se srnkami a plete věnečky. Na nedělním trhu prodává různé šátky, které přes týden vyrobí a někdy tam můžete vidět i nějaký ten věneček.
Květa měla své tajemství, o kterém nikdo z vesničky nevěděl. Každé ráno se chodila koupat do tohoto rybníčku. A měla to naplánované tak, že ji nikdy nikdo neviděl. A tehdy se udál náš příběh…

Jednou ráno Květa vstala, odtrhla další list papíru z kalendáře a zjistila, že je sobota. Vzala si měkký bavlněný ručník a nové šaty. Vyšla ze světničky a šla k rybníku. Tam ze sebe svlékla šaty a vklouzla do vody. Opláchla se, vylezla ven z vody, utřela se do ručníku a oblékla se do čistých šatů. Nevšimla si, že ji celou dobu někdo pozoruje. Když se dooblékla, vesničkou se začaly rozléhat první kroky. Vzala šaty, ve kterých přišla a začala je prát. Když doprala, tak šla k světničce. Na šňůru pověsila šaty a vydala se na louku. Ani teď si nevšimla, že ji někdo pozoruje.

Na louce si nasbírala květy, sedla si do stínu na kámen pod buk a začala plést věneček. Do toho si zpívala. Najednou se ozvalo velké křachnutí a z nejbližšího stromu spadla větev. Spolu s ní i nějaký človíček. Květa se nejdřív lekla, ale hned se vzpamatovala, odhodila věneček a šla mu na pomoc.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Zeptala se Květa velmi ustaraným hlasem.
„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl jí milý a přívětivý hlas.
„Já jsem Květa, je mi 14 let. A ty? Jak se jmenuješ a kolik ti je?“ Květa se snažila zjistit, jestli je opravdu v pořádku.
„Ahoj, já jsem Viktor. Je mi 15 let.“ Teď teprve se k ní neznámý otočil čelem. Nebyl o moc vyšší, než Květa. Oči měl také jako ranní obloha bez mráčků. Vlasy měl hnědé, krátké a neposedné. Každý směřoval na jinou stranu. Byl velmi pohublý. Obličej měl špinavý a tělo taky.
„Co tady děláš?“ zeptala se Květa.
„Já… já jsem utekl od rodičů. Oni mě jen využívali a mlátili mě. Byl jsem jejich otrok a tak jsem utekl,“ řekl Viktor.
„A kam chceš jít? Co hodláš dělat?“ zeptala se Květa a ve tváři měla velmi citlivý výraz. Výraz smutku.
„No, hodlám jít, kam mě nohy ponesou. Tak já už půjdu.“ Vstal a užuž se snažil udělat první krok, když...
„Počkej, to je nesmysl, aby jsi ještě někam šel. Co bys ve světě dělal? Jak by ses uživil? Zůstaneš tady se mnou,“ řekla Květa a zněla velmi přesvědčivě.
„No… nechci obtěžovat tvoje rodiče,“ řekl Viktor.
Květa sklopila oči. „Víš… nebudeš obtěžovat. Já žiji sama ve své světničce. Moji rodiče už dávno zemřeli.“
„Promiň, nechtěl jsem…“
„To nic, nemohl jsi to vědět. Tak pojď.“
Viktor vstal a šel za Květou. Došli až do světničky. Květa donesla káď, nanosila do ní vodu a nechala tam ručník. Řekla Viktorovi, ať se vykoupe. Chlapec se umyl a Květa mu ušila nové oblečení. Rád si ho vzal. Potom spolu s Květou uvařili a Viktor se pořádně najedl. Snědl dva talíře s bramboračkou a jeden talíř rýže.

Viktor si s Květou hezky rozuměl. Pomáhal jí a vlastně začali žít spolu. Ve vesničce si ho všichni oblíbili, stejně jako Květu.
Jejich dny probíhaly stejně. Viktor se staral o to, aby bylo čisto, sekal dříví a staral se o Květu. Ta zase pečovala o Viktora a dál šila šaty. Soboty trávili spolu a v neděli se střídali. Jednou šel na trh Viktor, aby si mohla Květa odpočinout, a další neděli šla Květa. Každou neděli večer chodili tancovat. Měli se rádi jako kamarádi, ale Květa věděla, že to, co cítí k Viktorovi, je láska. To samé cítil Viktor ke Květě. Jenže oba dva si říkali: já první krok neudělám. Takhle spolu žili ve vesničce dva roky. Všechno jim spolu klapalo. Ráno spolu také chodili do rybníka.

Jednou takhle v sobotu šli ven na louku. Zpívali si spolu, tančili a dováděli. Hráli na honěnou a dávali si hádanky. Pak spolu sedli na kámen pod strom, kde se tehdy potkali. Povídali si a po chvíli už neměl ani jeden co říct, a tak nastalo ticho.
„Květo?“ prolomil ticho Viktor.
„Ano? Copak se děje?“ Květa si položila hlavu na jeho rameno.
„No… víš… vím, že jsme jen kamarádi…“ odmlčel se.
Květa zvedla hlavu a podívala se na něj.
„Co kdybychom byli něco víc? Víš… já tě už od prvního dne, co jsme se potkali, miluji.“ Květa mu dala na pusu prst, pak ho odtáhla a políbila ho. Po prvním polibku, který kdy někomu dala, se zadívala do Viktorových očí a pravila: „Já tě taky miluji.“
Oba dva vstali a začali si dávat pusinky a tancovat spolu. Ten den se jim ani nechtělo do světničky. Byli na louce až do noci. Později se přeci jen vrátili do světničky, dali si pusinku a usnuli. Ráno vstali a pořád se smáli. Viktor si pískal a všichni ve vesničce věděli, že se muselo něco stát. Bylo to, jako by se ti dva zbavili trápení a měli jen radost. O pár měsíců později už věděla celá vesnice, co se stalo. Šlo to od ucha k uchu a ani ne po půl roce si Viktor s Květou vystrojili pěknou veselku.

Po zbytek svého života se nehádali a měli se moc rádi. Měli spolu jednu dcerku, kterou pojmenovali Lucy. Dívenka vypadala stejně jako její matka, ale úsměv a slova měla po otci. A všichni tři spolu žili do konce svého života šťastně.
 
Fabulus.girl, Nebelvír