Velký podzimní narozeninový sraz v Praze

Posted by Slídivé kukátko Štítky: , ,

Dne 21. září se na Hrádku objevilo oznámení o srazu, na které se lidé z letňáku již těšili, a ostatní se mohli začít těšit. 

Pražské srazy bývají mezi těmi početnými, což nám dokázalo i setkání na premiéře Harryho Pottera part II, tentokrát se však trhl další rekord. Na srazu nás bylo celých 21 kusů. Další dva rekordy se trhly v počtu kouzelníků (alespoň za Choino a Anyino období srazů). Celkem se sešli 4 kouzelníci a mudla. Třetí rekord, na který je Cho hrdá, byl v počtu zúčastněných zmijozelských (bylo nás nejvíc!), kterých bylo celkem 7 – uznejte, že to je z 21 hradníků docela dost.

12. listopadu, v sobotu, se do centra naší republiky začalo slétávat spousta čarodějek a kouzelníků. Záchranné autobusy, krby i létající koberce měly pohotovost. Kolem desáté hodiny už bylo skoro všecko hradnictvo na místě a Bell na nás vytasila svou první hru: „Uloupni si kus toaleťáku“. Šlo o seznamovací hru, což se ukázalo jako báječné řešení, protože mnoho hradníků bylo na srazu poprvé. Jako méně báječný nápad se ukázala být orientace podle mapy. Rozdělili jsme se na dva týmy (každý tým měl svou mapku) a úkolem bylo dorazit do Tajemné komnaty. Skupinka, která vyrazila jinudy, nakonec dorazila jako první a druhá skupinka dlouho bloudila po okolí (chtěli si udělat hezkou procházku), takže ji museli členové první skupiny zachraňovat.

Další hra byla tak trochu hledací. Hradníci byli rozděleni do čtyř skupin přibližně po čtyřech a museli hledat písmenka, která byla v hlaholici a nakonec přeložit text – básničku.
Jen co se někteří posilnili, vyrazila Joanne s Cho směr Planetárium. Po nich měly vyrážet opět ty samé skupinky a cestou plnit různé úkoly. Džo a Čo cestou narazily na úžasné houpačky, nedalo jim to a prostě se musely chvíli houpat. Tím se zdržely a skupinka, jež vyrážela jako první, je viděla, proto se musela zastavit a dát holkám čas, aby šly napřed.

Když už u Planetária byly tři skupinky a jedna stále chyběla (to ani nevyrážela jako poslední), začali se po ní ostatní shánět, ale někteří hradníci si odskočili odlovit kešku – Joannka nám předvedla krásný akrobatický kousek, zamotala se do hábitu a pozdravila se se zemí. Naštěstí i poslední skupinka po chvíli dorazila živá a zdravá, a tak se mohlo začít s úkoly, které se vypracovaly cestou. Asi všichni se zasmáli u scének, básniček, jmen a pokřiků každé skupinky. Pouze policisté (mudlovští bystrozoři), kteří šli kolem, se tvářili tak nějak zvláštně.

Po této hře se většina vrátila (nebojte, nikdo se neztratil, jen Ginnny už musela jít) k Tajemné komnatě, kde se všem rozdaly diplomy a ti, co nepřespávali, se vydali najít své testrály, košťata… Pouze Any a Kara šly dovnitř s ostatními přespávajícími. Any si stihla zahrát kousek hry, ale pak nás musela opustit i ona, a tak ji šla Čo alespoň doprovodit.

Po návratu Cho se ještě hrála hra, povídalo se, a nakonec se někteří začali ukládat ke spánku. Pár ukecaných jedinců ještě zůstalo a povídalo se dál, ale během noci začali postupně odcházet do pelíšků, v případě Karušky do pelíšku domů, aby ráno zase přijela. Nakonec zbyly jen čtyři hradnice, které šly spát až druhý den.

Ráno se vstalo a poměrně brzy jsme Komnatu všichni opustili. Téměř všichni se vydali směr metro. I když velké loučení proběhlo už v Komnatě, v metru proběhlo ještě jednou – s těmi, kteří tam byli. Snapeovky s Cho doprovázely Fabíska na místo, odkud odjížděla domů. Tam je dohnala Misskass, Kara a Samarka a rozhodlo se, že se půjde někam na oběd. Po obědě se rozpustila i tato malá skupinka. Samarka pospíchala za svojí ségrou a ostatní se vydali na metro. Kus cesty měly ještě společný, takže stihly prohodit pár slov, ale pak už se rozloučily a jejich cesty se rozdělily. Zatímco Cho šla se Snapeovkama, Misskass s Karou pokračovaly v cestě metrem.

Doufáme, že se všem sraz líbil, nováčci se nezalekli a příště přijedou na nějaký sraz zase.


Cho a Any Changovy



A jak sraz vidí hradnice, pro kterou byl tento sraz premiérou?

Na můj první sraz jsem se ohromně těšila už od té doby, co jsem se dověděla, že to je v Praze. Mamky jsem se sice nezeptala, a rovnou jsem tam napsala, že jedu, ale já znám svoji mamku, je moc fajn, a když vidí, že mi škola jde a nemám žádný větší průsery, tak mi to většinou dovolí. Šíleně jsem se na to těšila a představovala si, jak asi každý hradník vypadá.

Ale týden před srazem jsem začala být nervózní, hlavou se mi proplétaly myšlenky: "Co když se jim nebudu líbit?", "Co když jim budu připadat divná?" atd. Další den jsem zjistila, že mamka nebude doma ani 12. 11., ani 13. 11., tak až teprve teď jsem se jí zeptala, jestli tedy můžu jet. Když se ode mě dozvěděla, kde to je, v kolik tam mám být, tak mě pustila (žádné překvapení). Ale nečekala jsem, že mi pak řekla, že bych mohla i přespat! Že to bude lepší, než abych byla doma sama. Byla jsem šíleně nadšená a začala jsem si připravovat všechny věci ještě ten den.

Pak přišlo datum 12. 11., vstala jsem brzo ráno, zkontrolovala si, jestli všechno mám, stihla jsem se i vysprchovat, učesala jsem se a vyčistila zuby, na snídani nebyl čas, protože jak bývá v naší rodině zvykem, tak si vždycky řekneme: "Máme spoustu času" a nakonec stejně přijdeme pozdě. Pak už jsem konečně vyrazila, došla jsem na metro Pankrác, nasedla a čekala na stanici Muzeum. Když jsem tam dojela, málem jsem si začala kousat nervozitou nehty. Vystoupila jsem a přestoupila na linku A, byla jsem šíleně nervózní a rozmýšlela si, zda se radši neobrátit a neutéct domů, ale zvládla jsem to a dojela až na Dejvickou, vystoupila jsem a teď přišel můj šílený orientační smysl. Ještě, že tam byly cedule, a tak jsem nakonec Vítězné náměstí bez problémů našla.

Když jsem vystupovala pomalu po schodech, tak jsem si říkala, co asi uvidím, trochu mě ozářilo slunce, takže jsem nic neviděla, až po chvíli, stály tam tři osoby, byla tam: Bell, Vanesska a Tofty. Pozdravila jsem a pak si jen stoupla a čekala na další. Dlouho nikdo nepřicházel, ale pak přišla skupinka, která to tam oživila, všichni si začali povídat, a já se tam cítila tak divně, protože jsem absolutně nikoho neznala, tak jsem zůstala stát na místě, kde zrovna začala debata asi hlavně mezi Karou a Samarkou, a ostatní dodávali různé poznámky.

Když jsme zjistili, že finální skupina má přijet až okolo 11:00, začali jsme hrát hry. Byly to hry seznamovací, tak jsem se o všech něco dozvěděla. Stála jsem vedle Samarky a ani jsem to do začátku hry netušila, pak se představila a já přemýšlela, jestli to je fakt ona, protože mi říkala, že jí je 20 a byla skoro menší než já. Když nám sdělila svůj věk, některým spadla ústa (Vanessce). Dohráli jsme hru s toaleťákem a přišla finální skupina, ta tomu všemu dodala třešničku na dortu.

Dohráli s námi seznamovací hru a pak jsme dostali mapu, podle níž jsme měli dojít k Bellinýmu domovu. Jaksi se nám to nepovedlo a nakonec nás vyzvedl Blade u nějakého Supermarketu. Vešli jsme dovnitř a dali si tam věci, pak se šlo do Stromovky, ale já, Samarka a Kara jsme si šly koupit něco k obědu (já měla šest balíčků Skittles, dvě koblihy a lentilky). Byl to velmi vydatný oběd. Dorazily jsme do Stromovky zrovna, když skončili hru, pak začala další. Šli jsme jako poslední, měli jsme někam dojít a plnit různé úkoly, naštěstí to všichni zvládli a dorazili jsme na místo, i když někdo s menším odbočením. Předvedli jsme svoje úkoly a šlo se do komnaty, Samarka nás opustila s tím, že se vrátí a natrvalo nás opustili ti, co nepřespávali.

Dostali jsme nádherné diplomky a balíček bonbónů, pak jsme šli do komnaty, kde Snapeovky hned zasáhly a vytáhly své dvě hry. První byla cesta do hradu a druhá Cesta za usmívajícím se Voldym. První jsme dohráli, začali jsme hrát Cestu za Voldym, dlouhou dobu Fab a Bell nenasadily, a pak přišla Samarka a přinesla nám všem pizzu – byla výborná! Samarka se připojila ke mně a Kaře, ale nakonec jsme cestu za Voldym stejně nedohráli.

Dostali jsme výtečnou večeři a pár knížek, takže si někdo četl, někdo povídal a někdo nás neustále otravoval s foťákem. Bylo to fajn. Když bylo pozdě, tak šli všichni spát, až na Samarku, mě a pár dalších lidí. Povídali jsme si tam, ale pak oni odbočili na animáče, to by mi nevadilo, ale odbočili na Petra Pana, kterého jsem neviděla, a tak mě moc poslouchat nebavilo. Zavřela jsem oči a usnula, nevím kolik to bylo, ale asi brzo, kolem 01:30.

Když jsme se vzbudili, stal se zázrak, Samarka spala! Proběhla pravá Nebelvírská válka, akorát bez kečupu a muffinů a balónky nebyly naplněny vodou. Pak proběhl boj o hady a nakonec balení. Já jsem byla samozřejmě poslední. Vyšli jsme z komnaty a Bell vyrazila hledat všechny ostatní, taky jsme na ně narazili, ale nechtělo se mi jít domů, a tak jsme se Snapeovkama, Samarkou, Karou a Čočkou šly do restaurace, pořádně jsme se nadlábly, ale pak už jsme se musely opravdu rozpustit. Vůbec se mi nechtělo odcházet, ale musela jsem.

Rozloučily jsme se navzájem asi 3x a pak Samarka někam odešla, Snapeovky někam odešly, Čočka taky, a já s Karou jsme jely na metro, kde jsme se potom taky rozloučily. Když jsem dojela domů, lehla jsem si na postel a vzpomínala, jak to bylo skvělý, nikdy na ten den nezapomenu! Slova to ani nedokážou popsat! A určitě se zúčastním i dalších srazů!!


Misskass

2 komentářů:

  1. Anonymní

    My jsme ne-nenasadily! Nás jenom nějakou dobu nechtěli pustit z oddělení poškození mozku!

    Bell a Fab

  1. Any

    Džoanky hledání kešky bylo suprové. Ta hláška, "Joannka je od kešky na zemi nejdál", bomba :D

    Příjemný sraz. Ráda jsem poznala tolik nových lidí =)

Okomentovat

Své příspěvky podepisujte. :)