Slídivé kukátko

Jednoho krásného deštivého dne se ředitelka Zmijozelu, Cho, rozhodla přemístit k jedné z prefektek Nebelvíru, k Fabi.

1. den - Pršelo, když se s velkým prásknutím Cho objevila na předem smluveném místě. Vyšly z temného místa, kde se nacházelo tolik mudlů, že bylo nebezpečné pomocí kouzel dostat se k Fabi domů. Jely tedy autem.

Netrvalo dlouho a po příjezdu zavolala Fabi mamka k obědu. Na přivítanou byly takové zvláštní dlouhé nudle, které se i zajímavě jedly, se jménem špagety. Následovalo povídání s hradníky přes mudlovské vymoženosti. A nejen to! Společně začaly hrát i jednu hru, která se objevila na denním seznamu činností. Dále hrály další hry s tématikou Harryho Pottera a velkým obloukem se vyhýbaly Osadníkům.

K večeři si dal každý něco jiného. Fabi si dala další várku špaget, mezitím co se Cho ládovala meruňkovými knedlíky. Kolem jedenácté hodiny večerní společně ulehly a kolem dvanácté hodiny už přestaly mluvit a daly si dobrou chuť.


2. den - K snídani si daly rohlíky a pak se vrátily do pokoje k Fabi, kde začaly zase hrát nějaké ty hry. (Hrát je ještě slabé slovo – pařit.) Později začaly plánovat návštěvu Karlových Varů, ale ne ledajakou. Jít do podzemí. Počkaly tedy, než si k obědu daly knedlík s vajíčkem, a o několik hodin později se vydaly koupit si lístky. Bohužel se dozvěděly, že musí hodinu čekat, ale to by nebyly ony, kdyby něco nevymyslely, a tak zahájily prohlídku šestnácti pramenů, z některých i pily. Pokračovaly k Vřídlu, u kterého se vyfotily. Poté chodily po kolonádě a ukusovaly pravé lázeňské oplatky. Když už konečně bylo šestnáct hodin, přišla průvodkyně a prohlídka začala. Nejprve byly u slunečních hodin a hned potom se podívaly do podzemí. Cho tasila foťák a začala fotit, jak prameny vytryskávají ze země a zanechávají po sobě sůl a další krásné cesty, které jsou zaplaveny řasami a sinicemi. Podívaly se i na to, jak to vypadá v Ohři, když se povolí, aby některé ty prameny do ní unikaly. Jakmile se utahané vrátily domů, chvíli střílely z luku a daly si večeři.

K večeři byly toasty, které se Fabi nějak nedařilo jíst a vedla s nimi válku, utíkala jí totiž rajčata. Pak už jen stačilo odnést talíře a hurá povídat si na skypu s Any, Eliskou, Ally a občas i Arielkou. Kolem desáté hodiny večerní se Fab začala dohadovat se svojí mamkou. Chtěla jít s Cho spát až v jedenáct, ale mamka říkala, že už ve tři čtvrtě. Bohužel se nepodařilo Fabiinu mamku usmlouvat, ale to by nebyly z hrádku, kdyby si neporadily. Vypnuly jednu z krabic, tzv. obrazovka, a zhasly všechna světla. Teprve někdy ve čtvrt na dvanáct už opravdu vše vypnuly a skočily šipku do postele. Teda Cho, Fabi udělala kotrmelec. Měly to tak akorát. Jen co zalezly pod peřinky, tak po chodbě šel taťka Fabi.


3. den – Ráno je ráno, a tak se ani jedné nechtělo vstávat. Jen tak ležely a držely se za ruce. O čem si povídaly, vynecháme, byly bychom tu ještě příští rok. Když už se vyhrabaly z postelí, daly si rohlík s nugetou a zase zalezly do vyhřátých postýlek. Zapnuly tu divnou krabici zvanou počítač a začaly sledovat film. Smály se a smály, až vše dokoukaly a oblékly se. Jenže to už byl skoro oběd a tak jen sešly dolů. Fab měla houbovku a pro Cho byl připraven celý pekáč květáku ve vejci – to nikdy nemůže sníst. Nakonec to snědla, ne celý, ale kousek ano, a pak se začala řešit smutná záležitost. Cho odjížděla. Zjistily si autobus a vydaly se na sáhodlouhou cestu Vary až na jejich druhý konec pro Choin zpáteční lístek. Celou cestu si povídaly, smály se, fotily, blbly s malinami a litovaly, že nevzaly krokoměr. Odhadem celkem ušly kolem devíti kilometrů. Jen co se vrátily, začaly si kurýrovat nohy tím, že zasedly k hrám a začaly si povídat s Ally. Mezitím se věnovaly i psaní nějakých článků. Později si zahrály kostky, u kterých se smály, až moc. Samozřejmě, že Cho se (ne)vedlo. Když už se blížila desátá hodina, pomalu se chystaly ke spánku. Povídaly si a povídaly, až z toho usnuly.


4. den – Poslední ráno holky vstaly, kupodivu hned, a došly si na snídani. Už předem věděly, jak dnešní poslední a jedinečný den stráví. Vyčistily si zoubky a vzaly luk, šípy a začaly střílet. Choince to šlo lépe než předtím. Kolem deváté hodiny přestaly a šly chodit po laně. Fab to po několika pokusech dala, ale Cho ne. Zato Cho vymyslela, jak levitovat. Fotky z toho jsou krásné. Když už jim byla zima, tak se vrátily k Fabi do pokoje, prošly hrádek a daly si rajčatový salát. Mezitím se objevila na skypu Any, tak si začaly povídat. Jenže čas letěl a byla tu doba odjezdu. Cho si zabalila a společně se vydaly k autu. Jen co Cho vstoupila do autobusu, který ji měl dovézt bezpečně na místo, odkud se mohla přemístit, Fabi jí mávala skrz okno. Ještě dělaly nějaké ty posunky, když se autobus rozjel. Mávaly si a mávaly, autobus se otočil a Cho ještě jednou spatřila Fab. Ta jí zamávala a vydala se dál, kde ještě jednou a naposledy zamávala Cho a pak se jejich cesty rozešly.


Takový byl výlet na čtyři dny, který stál za to, a obě už jen čekají na to, až se zase potkají.

Fabulus Girl a Cho Changová