Slídivé kukátko

Už tomu tak bude. Ředitelka Zmijozelu útočí. A jak k tomu došlo?

Před Cho ležel luk a několik šípů. Když se dívala z balkónu, uviděla velký slaměný terč. Netrvalo dlouho a už stála několik metrů od terče. Šípy položené na zemi a v ruce luk. Avšak naše milá ředitelka držela luk poprvé a nějak zvláště jí nešlo se strefit. Jenže to by nebyla Fabulus Girl, kdyby jí neukázala, jak na to.

„Tak, nejprve si stoupni bokem k terči. Zadní nohu s ním měj rovnoběžně a tu druhou mírně vytoč, aby tvořily V.“ Cho se postavila, jak Fabi řekla, a do luku nasadila šíp, natáhla a to už se zase ozývala Fabi:
„Takže, podtoč loket nebo o něj kvůli tětivě přijdeš a když natahuješ, tak ne rukou, ale zády, pak jen zamiř.“

„Já mířím, jenže to stále létá mimo,“ odvětí Cho a dá do luku další šíp.
„Víš, místo, kam se chceš trefit, hrot šípu a tvé oči musí být v jedné lajně.“
 Cho natáhla a trefa! Z Cho se stala střílecí loutka. Přes zahradu lítal jeden šíp za druhým. Cho ne a ne přestat. Stále chtěla strefit střed. Bohužel, za celý den tréninku se netrefila. Jenže si s tím nakonec hlavu nedělala. O pár dní později to šla zkusit znova. Nejprve jeden šíp, druhý, třetí a její nejvyšší skóre je rovno 8. Což je jedno z nejvyšších čísel, když se vezme to, že 10 je nejvyšší.

Myslím si, že kdyby naše milá ředitelka trénovala takto poctivě bez skončení, tak by asi po nějakém tom měsíci zvládala krásné střílení. Pokaždé se strefila, zasáhla desítku a mohla zabíjet smrtijedy na dálku bez hůlky. Taková jest naše Cho.

Fabulus Girl