Když pohlédnu z okna, vidím bílý, zasněžený les, který se rozkládá na konci naší zahrady. Na okno se mi lepí stříbřité vločky, které přitančí, aby mě mohli spatřit blíž. Najdou se však takové, co nejsou zvědavé a plní svůj úkol. Jsou to ty, co tvoří bílý poprašek celé zahrady a lesa. Ty, co mají velmi krátký let a nemohou spatřit všechnu tu krásu.
Někdy si říkám, kéž bych i já mohla být alespoň jednou jedinkrát sněhovou vločkou. Být svobodná. Lítat si kam se mi zachce a nemít žádné starosti, ale když vím, že by můj život byl krátký a neměla bych svou rodinu, tak bych ani tu krásu nevnímala. Já vločka být nemůžu a vločka nemůže být mnou.
Příroda si hraje v mé mysli při pozorování padajících rampouchů.
Když se do ní zadívám ještě lépe, vidím, že to není hladká peřina bez jediného záhybu. Zdá se to být tak daleko a při tom je to na dosah ruky. Vidím ve snížku prohlubně, které se táhnou k lesu a ještě dál. Jsou to stopy zvířátek, která hledala teplo. Je zajímavé pozorovat sníh, jak tyto stopy zasypává, až je nakonec nikdo neuvidí a ani nebude vědět, že tam nějaké byly.
Nemám moc času, abych si to vše vychutnala až do samotného nitra. Moje maminka mě volá.
fabulus.girl, Nebelvír
0 komentářů:
Okomentovat
Své příspěvky podepisujte. :)