Slídivé kukátko

Stalo se to roku 2010. Zrovna jsem byla poprvé na táboře. Nikoho, kromě nevlastní sestry, jsem tam neznala, takže jsem se první den jen tak poohlížela a seznamovala se s mými spolubydlícími v chatce a s naším oddílem.

Říkala jsem si, že ten tábor je vážně úžasný (taky že je, jezdím tam i teď), žádní přísní vedoucí, čisté záchody a umývárny, jídlo naprosto vynikající a ti nejmilejší lidé, kteří se mohou rovnat těm z hrádku. Ovšem i přes tyhle věci na mě tábor působil podivným dojmem a chladnou atmosférou. Zprvu jsem si myslela, že je to tím, že tábor se nachází uprostřed lesa a zurčivý potůček, jenž byl slyšet až k chatkám na menším kopečku, působí tím pravým trempským dojmem, při kterém se cítíte nádherně, ale zároveň vám je příjemná zima. Tu noc, která se stala první z nocí na táboře, jsem ale pochopila, že to nebyl pouhý trempský dojem, i když se zatím mohlo něco skrývat.

Nicméně jakmile se naše čtyřčlenná skupinka z chatky číslo 13 uložila okolo desáté ke spánku, začalo to. Najednou začal někdo bouchat na střechu naší chatky, následně do okapu a stále se blížil ke dveřím. Jelikož jsem tehdy byla ještě desetiletá, byla jsem vystrašená jako kočka ze psa. Neříkám, že teď bych nebyla, ale asi bych se neschovala do spacáku a neprobulela bych půlku noci. Naštěstí ale jedna ze starších holek zachovala chladnou hlavu, vstala z postele a šla rozsvítit velké světlo. Najednou jakoby se ten někdo nebo to něco vypařilo. Jelikož jsem potřebovala na záchod, ale bála jsem se jít sama, šla se mnou kamarádka. Když jsme vyšly ven, ohledaly jsme okolí chatky, ale nikde nic. Tak jsme se s baterkami třímajících v našich rukách rozběhly k záchodům.

 Když jsme se vracely, už z dálky jsme svítily na dveře naší chatky. V pohodě jsme vstoupily, zhasly jsme baterky a ulehly do spacáků. Jenže holky nám řekly něco, co bych nejradši já ani slyšet nechtěla. Říkaly, že když jsme byly na záchodě, celou dobu někdo bouchal do dveří, spíš to znělo, jako by do nich někdo kopal, pak, když jsme se s baterkami přiblížily a viděly mnohem víc kužel světla, najednou bouchání ustalo. Upřímně, málem mě tam popadl hysterák, jak jsem se bála, naštěstí se ale zvuky neopakovaly a všechny jsme asi po hodině usnuly.

 Druhý den ráno jsme se radily s ostatníma holkama z našeho oddílu, říkaly, že to také slyšely, že jim to vůbec nedalo spát. Po naší duchařské konverzaci o minulé noci jsme se všechny shodly na tom, že žádná z nás nepůjde nadcházející noc spát. Zatím jsme to naší vedoucí nechtěly říkat. Také jsem se s jedněma holkama dohodla, že se přestěhuji k nim, protože mi byly sympatické, jsou to moje nelepší kamarádky a na chatce byly pouze dvě. Tak jsem se k nim přestěhovala.

 V noci to bylo ale ještě horší, přišla bouřka. Jelikož já se bouřek bojím a duchů docela taky, chytla jsem absolutní hysterák. Jedna z těch holek na tom byla podobně, takže jsme se všechny tři naakumulovaly k té jedné do postele. A tím to všechno opět začalo, bouchání klepání, ale žádné kroky. Schovala jsem se do spacáku, asi po dvou minutách jsem vykoukla, protože jsem cítila, jak se ke mně kamarádka přitiskla. Nevím, proč to dělala, asi si chtěla ulevit, ale řekla mi, že to "něco" viděla.

Prý to mělo dlouhé tmavé vlasy, jedno oko větší než druhé, nos jako Voldemort a špičáky obrovské, které rostly z dolní i horní čelisti. Oděné to bylo v bílém a na zádech mělo rudé písmeno S. Nevěřila jsem jí, i teď si myslím, že je to směšný popis, ale co já vím. Během noci to totiž viděla i holka z druhé chatky. Nevím, co je na tom pravdy, ale klepání můžu dosvědčit, žádné kroky taky a úzkost a strach jakbysmet.

A co nám ráno řekla vedoucí? Že to byli nejstarší kluci. Ale co ti mohli dělat chvilku po večerce u našich chatek, když po táboře se ještě potulovali vedoucí? A navíc co s těmi kroky? Žádné nebylo slyšet!

No, co si o tom myslíte vy?

Kate Clevellynová