Slídivé kukátko

Psal se červenec roku 1665 a v Londýně propukla velká morová epidemie. Jelikož lidé umírali každý den po stovkách, nařídilo se odvést všechny děti z Londýna pryč. A právě  děti z jižní části Londýna byly poslány do malého městečka Hartes, které se nacházelo asi 300 kilometrů od Londýna na cornwallském poloostrově. Lidé z městečka je přijali vlídně a děti se snažily nemyslet na to, co se děje v jejich rodném městě.

Dny ubíhaly a přišel podzim. Začátkem října se ve městečku začaly připravovat velké oslavy na Halloween. Každý ví, že v podvečer svátku Všech svatých, 31. října, se slaví Halloween. Děti si se svými opatrovníky vyráběly masky princezen, princů, kouzelníků, čarodějnic, ale i různých zvířat a věcí. Přišel 31. říjen. Děti už od samého rána byly nedočkavé. Pořádně ani neobědvaly, furt jenom běhaly a kontrolovaly, zda je jejich kostým v pořádku. Okolo 18. hodiny začaly děti chodit po celém Hartesu a nevynechaly jediný dům. Pětice dětí, kteří se jmenovali Tom, Jeremy, Stuart, Linda a Mellanie a byli kamarády už od nepaměti, měli v 19:30 všechny domy zmáknuté. Posadili se na lavičku u potoka a povídali si.

Jeremy si po chvíli povzychl: „Ach jo. Co budeme dělat? Všechny domy jsme už obešli a mně se domů ještě nechce. Navíc Dorothy nás bude čekat až v devět.“
„Jo, to máš pravdu, měli bychom  ještě něco podniknout,“ přidala se Linda.
Najednou Stuart  vykřikl: „Hele, koukejte! Vidíte tamhle na kopci mezi těmi stromy to světlo?“ Ukazoval nahoru na zalesněný kopec.
„Já nic nevidím. To se ti asi něco zdálo.“
„Ne počkejte! Zase! Vidíte to?!!“
Všech pět dětí koukalo nahoru  na kopec a najednou to viděli. Skutečně se tam svítilo.
„Páni, tam asi někdo bydlí,“ podotkla Mellanie.
„Měli bychom to prozkoumat,“ řekl Tom.

Nikdo nic nenamítal, a tak se děti ve svých kostýmech vydaly nahoru na kopec. Šly po lesní pěšině a přemýšlely, jestli jim ten člověk, co tam bydlí, dá nějaké sladkosti. I když kopec byl celkem strmý, děti ho vyšláply jedna dvě. Když vylezly z lesa, viděly před sebou malý kamenný hrad. Měl čtyři věže, na každou světovou stranu jedna, spousty oken a velké hlavní dveře, na nichž bylo velké klepadlo ve znamení kočky. Kolem hradu byl navíc vodní příkop. Děti došly dost blízko a zrovna začaly přemýšlet, co udělají, když se najednou mohutné dveře otevřely a z nich vypadl dřevěný most. Děti ani chvilku neváhaly a šly dovnitř. Přišly na nádvoří a odtamtud se vydaly po schodech do prvního patra.

„Halóó!“ Tom zavolal a jeho ozvěna se nesla celým hradem.
„Pšt!“ Okřikly ho Linda a Mellanie.
„Co je?“ ptal se Tom nechápavě.
„Je tady někdo?“
„JÁ!“ 
„Jé?! Co to bylo?“ zeptala se Mellanie šeptem a přitiskla se blíž k Lindě.
„Já nevím,“ prohodil skrz zuby Jeremy a šel za Stuartem, který šel chodbou dál. Z čista jasna se otevřely velké dveře a děti nakoukly do místnosti. Na velkém trůně uprostřed místnosti seděla žena v krásných purpurových šatech. Děti si dodaly odvahy a vešly do místnosti.

„Kdo jste a jak jste se sem dostali,“ zeptala se žena silným hlasem.
Slova se ujal Stuart: „No, já jsem Stuart a tohle jsou Linda, Mellanie, Tom a Jeremy,“ ukázal prstem na zbytek dětí, „ a jsme z Hartesu tady pod kopcem. A mysleli jsme….“
„A mysleli jste si, že vám dám něco sladkého jen proto, že je Halloween, že?“ dokončila větu žena. „Tak to jste se ovšem spletli. Bez dovolení jste přišli do mého sídla a ještě k tomu v takových hrozných hadrech,“ podotkla žena a ukázala na jejich kostýmy. „Co si myslíte, že s vámi udělám?“

Než kterékoliv z dětí stačilo odpovědět, vletěl do místnosti malý zelený dráček, asi tak 15 centimetrů dlouhý. Přiletěl k ženě a něco jí do ucha zašeptal. Žena mu odpověděla řečí, kterou děti neznaly, a dráček zase odletěl. Žena se podívala na děti zvláštním pohledem a pak řekla: „Je pozdě na to, abych vás nechala jít samotné lesem domů. Hektore?“
Děti se podivily, na koho to volá, jenže v zápětí se ve dveřích objevila malá modrá chobotnice s páskou přes levé oko.
„Ano,“ zeptal se Hektor. „Postarej se o ty děti, zaved´ je do západního křídla, dej jim najíst a napít a at´ jim Anne najde něco normálního na sebe,“ řekla žena.
„Jistě, má paní,“ odpověděl Hektor a odešel. Děti ho bez jediného slova následovaly.

Vedl děti dlouhými chodbami, až do západního křídla. Až moc pozdě děti pochopily, že jediné, co tvoří západní křídlo, je pustá věž. Zavřel je tam a už vůbec ne mile prohodil: „Támhle máte oblečení, tak se převlečte a spát!“
Děti se tedy převlékly, ale Linda s Mellanie měly na sobě jen prosté košile a kluci měli pouze kalhoty a navíc s dírami. Sedli si na zem a Linda se zeptala: „Myslíte, že nás zítra skutečně pustí?“
Tom, věčný optimista, odpověděl: „Ale jo. Dá nám pořádnou snídani, halloweenskou nadílku, a pak se vrátíme k Dorothy.“
Jenže Jeremy ani Stuart si tohle nemysleli: „Myslím, že budeme muset odtud utéct. Ta žena má nějaký plán a podle mě je pro nás nebezpečný. Vezmeme naše kostýmy, uděláme z nich provaz a utečeme. Když jsme sem přišli, všiml jsem si, že jedna z těch věží je menší než zbylé tři. Tak doufejte, že je to tahle.“

A skutečně, svázali šaty a podařilo se jim protáhnout okýnkem a slézt dolů. Když byl dole i poslední Tom, začali řešit další problém- jak přejít vodní příkop. Plavat uměl pouze Jeremy a navíc nevěděli, jestli ve vodě není nějaké zvíře. Stuart tedy sebral kámen a hodil ho do vody. Chvíli čekali, ale nic se nestalo. „No, asi tam nic není. Tak jdeme.“
První vlezl do vody Jeremy a prošel bez potíží. „Není to moc hluboký, tak rychle pojďte.“
Linda s Mellanie  se chytly za ruce a zvládly to. Už zbýval jen Stuart a Tom, ale Toma najednou popadl hrozný strach: „Já nejdu. Bojím se. Co když v tý vodě něco je a čeká to na mě?“
Stuart se snažil zůstat v klidu: „Ale Tome, nic tam není. Zvládli to oni, tak to zvládneme taky. No, pojď.“

Stuart chtěl Tomovi ukázat, že to nic není, ale jen co vstoupil do vody, začal se topit: „Ááá!“
„Stuarte!“ vykřikl Jeremy a skočil pro něj. Vytáhl ho a Stuart naštěstí nebyl zraněn a dýchal.
„Mám pocit, že je to hlubší, než to bylo. Tom to už sám nepřejde,“ poznamenal Stuart Jeremymu. Jeremy tedy dostal nápad: „Hele, Tome, neboj se, vlezeš do vody a já ti pak pomůžu vylézt. Neboj se, musíš mi prostě jen věřit!“
„Tak jo,“ řekl zkroušeně Tom. Pomalu vlezl do vody. Chtěl jít dál, ale něco mu drželo nohu: „Jeremy, něco mi drží nohu,“ řekl Tom se strachem v hlase.
„Neboj, už jdu pro tebe.“

Jenže než Jeremy stačil do vody vůbec vlézt,  Toma ta věc vtáhla dolů ke dnu. Děti křičely, jenže po chvíli bublinky na vodě ustaly a objevila se červená skvrna.
„Ó můj bože!“
„To-tom, on-n je jako m-mrtvý?“ Všichni koukali s vytřeštěnýma očima a nebyli schopni cokoli říct. Tom je mrtvý! Po pár minutách, kdy všechny čtyři děti brečely nad ztrátou kamaráda, se rozhodly odejít. Šly mlčky. Nikdo si ještě nezvykl na fakt, že Tom už tu s nimi není. Ještě nebyly v lese, když se v hradu otevřela brána, z ní vyšla žena, za ní asi stovka dalších lidí, kteří ale vypadali velmi zvláštně a divně. Žena promluvila, a i když byly děti byly od ní alespoň kilometr, slyšely ji velmi dobře.

„Já, Kiera Cornwallská, tímto zahajuji 60. ročník halloweenského honu na ty malé lidské prevíty. Upíři, vlkodlaci, duchové, čarodějnice a všichni nemrtví, na NĚ!“
Jakmile to dořekla, všichni ti tvorové, co stáli za ní, se rozeběhli. Dětem  hned došlo, že pokud neutečou, rozsekají je na kousky! Začali utíkat, šlo jim o život.
Stuart při běhu křikl: „Musíme se rozdělit, takhle nás dostanou. Všichni ale musíme běžet do Hartesu a rychle.“ Jen to dořekl, uslyšeli, jak se ta monstra za nimi blíží. „Takže rychle běžet a sejdeme se v Hartesu!“
Děti kývly a rozutekly se. Po vyčerpávajícím, asi třicetiminutovém běhu doběhla Linda do Hartesu. Nikde neviděla zbylé děti, a tak doběhla ke zvonu a začala zvonit na poplach. Rozespalí lidé vybíhali ze svých domků s loučemi a viděli Lindu, jak zvoní a druhou rukou ukazuje na kopec. Všichni stočili zrak na kopec a viděli něco, z čeho se jim na chvíli zastavilo srdce – banda monster běžela z kopce a hladově vřískala. Lidé popadli všechno, čím se mohli bránit, a šli do boje. Boj trval celou noc…

2. listopadu 1665 přijel do Hartesu pošťák. To, co spatřil, se nedá popsat slovy. Všude mrtvá těla posetá krví, často jim chybělo srdce a některé části těl. Mezi lidmi, které znal, viděl i děti a nějaká zvláštní stvoření. Domy byly do jednoho spáleny na prach, a kdyby tam nebyla ta těla, nikdo by nikdy neřekl, že tam vůbec někdy nějaké malé městečko bylo.

Za rok skončila v Anglii morová epidemie. 1500 lidí, kteří žili v městečku Hartes, nebyli nikdy pochovaní a jako příčinu jejich smrti byl udáván mor. Jen hrstka lidí tehdy věděla, že to mor nebyl. Ale nikdy o tom nemluvili…