Slídivé kukátko

V zelenostříbrné ložnici začalo být chladno a když jsem vykoukla z okna, bylo vidět, že se v jezeře něco změnilo. Ďasovce jsem už dlouho neviděla vylézat ze svých úkrytů a jezero zamrzlo na kámen.

Kamkoli jsem se v Bradavicích hnula, měla jsem co dělat, abych nevrazila do zpívajícího brnění nebo nenarazila na Protivu rozhazujícího po studentech skleněné Vánoční baňky. Za okny sněžilo. Bylo poznat, že Vánoce se už nezvratně blíží. Když jsem jako každé ráno před výukou bloudila poloprázdným hradem, opřela jsem se o okenní parapet a pozorovala školní pozemky.

Venku jsem napočítala více než tři sněhuláky i se starými košťaty a děravými hrnci, pod vrstvou sněhu skoro ani nešlo vidět jezero, nebýt pár zvědavců, kteří se ho pokoušeli najít a na jedné straně sníh úplně odkryli, a i stromy v Zapovězeném lese vypadaly veseleji, když na špičkách smrků udělal mráz sněhové čepice a zasněžil větve. Pořád jsem se ale musela dívat na tři veliké sněhuláky, jeden v blízkosti lesa, druhý u jezera, a třetí u Bradavické brány. Chvíli mi vrtalo hlavou, jestli ti, co sněžné mužíky postavili, vůbec vědí, proč drží sněhulák v ruce koště, a na hlavě má hrnec? Protože jestli ne, tak je to celkem ostuda…

Jednoho pořádně mrazivého rána se rozhodly Bradavice uspořádat na pozemcích soutěž. Studenti totiž každé ráno vyráželi ven se koulovat, dovádět na jezeře, a občas nějaký nezbedník zabloudil i na kraj lesa. Hned z něj ale zase vyběhl, protože kdyby ho načapal školník, tenkrát ještě zavalitý pan Ogrelike se svým obrovským vlkupodobným krvelačným pejskem Hafem, asi by toho dlouho upřímně litoval. 

Učitelé už nevěděli jak zajistit, aby studenti chodili včas na hodiny. Právě školníka Ogrelika napadlo, že by mohli uspořádat soutěž, kde by se studenti pořádně vyblbli ve sněhu, ale tak pořádně, že už by ho nechtěli nikdy vidět. Uspořádal soutěž, kde by studenti ve skupinách nebo sami za sebe stavěli ze sněhu čarodějnici. 

Studentům se do toho nejdříve nechtělo, protože soutěž byla povinná a navíc o víkendu, a jak znali školníka, určitě bude mít proti každému výtvoru sto tisíc výhrad. Hned po obědě se pořádně teple oblékli a vyrazili na pozemky. Někteří si už z kapes vytahovali pečlivě prokreslené návody a nákresy, jiným (většině) se do toho absolutně nechtělo a radši by si na školních pozemcích hráli po svém. 
Soutěž byla odstartována výkřikem "začněte a rychle!" a potom se školník záhadně vytratil. Někdo říká, že do Zapovězeného lesa, někdo zase že si udělal výlet do Prasinek a ukradl tam medvědí kožešinu … Ale to předbíhám. 

Totiž, všude v kouzelnickém bylo známo, že se z jednoho cirkusu ztratil obrovský krvelačný medvěd slyšící na jméno Vlaječka. Prý byl začarovaný kouzlem, takže nemusel spát zimním spánkem, a místo toho trénoval stojky a přemety. Studenti se ho sice báli, ale je velmi málo pravděpodobné, že by se zatoulal zrovna do Bradavic. 

Studentům stavění nešlo… Někdo se na soutěž vykašlal a šel si po svých, i kdyby za to měl dostat školní trest (za palečnici ho přece nemůžou pověsit, kvůli nějaké pitomosti, jako že se nezúčastnil soutěže…) a jiní zoufale uplácávali podle svých pečlivě načrtnutých plánů sníh a skládali na něj klacky a kameny. 
V zákoutí mezi dvěma stromy, které jsou v dnešní době už dávno pokácené, energeticky stavěl malý prvák Tony. Nikdo nevěřil, že by zrovna Tony vyhrál. Když už to chtěl taky vzdát, našel u kořene jednoho ze smrků skrýšku, kde si někdo schovával sněhové koule. Nejspíše byly taky začarované, protože byly tvrdé jako kámen a i když na ně někdo vší silou šlápl, nic se s nimi nestalo. 

Poskládal tři malé sněhovky na sebe, a držely!! Možná kdyby na sebe postavil tři trochu větší… Začal z té drobné sněhové koule uplácávat jednu obrovskou, moc se mu to ale nedařilo. Když už byla trochu větší, začal ji válet ve sněhu a zvětšovala se čím dál tím víc. Druhou udělal trochu menší, a třetí nejmenší. Vypadalo to docela dobře. Z kamínků, které našel povalovat se pod stromy, kde nenapadlo tolik sněhu, udělal čarodějnici oči a knoflíky. Připevnil k prostřední kouli dvě veliké ruce. "To vypadá divně…“ řekl si. Sněhulák nemá nos, ruce tam má asi jenom na ozdobu a nic v nich nedrží… 

A najednou ho něco napadlo. Rozeběhl se do Havraspárské společenské místnosti, kde měla jeho sestra Hedvika nachystanou podle jejího mínění zdravou snídani, podle mínění ostatních břečku, kterou určitě domácí skřítkové nepřipravili, a vytáhl z ní absolutně syrovou mrkev. Zbytek snídaně vylil do umyvadla a zbyl mu děravý hrnec. Z jedné skříně, do které se už nikdo dlouho nepodíval, vytáhl staré ošuntělé koště, které nikomu nepatřilo, a rozeběhl se zpátky k čarodejnici. Mrkev jí zapíchl na místo nosu, a koště čarodějnice držela v ruce. Nejspíše na něj chtěla právě nasednout. Vypadala tak alespoň o trochu kouzelněji. 

Když na pozemky přišel ředitel vyhodnotit soutěž, všichni studenti se proti němu spikli a začali po něm házet předem připravené ledovky. "Co vás to napadlo, zbytečně tady trčíme místo toho, abychom dělali domácí úkoly!“…“jak mám asi ze sněhu postavit čarodějnici?" … "zbytečně promarněný čas!" … znělo ze všech stran. Studenti byli tak navztekaní na ředitele, který mimochodem prohlásil Ogrelikeův nápad za svůj, protože mu připadal celkem chytrý, stál na místě zasypaný sněhem. 

"Počkejte, mám nápad!" vykřikl Tony, své čarodějnici vzal koště, oči, knoflíky, hrnec, i mrkev, a dozdobil tím na kost zmrzlého profesora. Školník Ogrelike ale chtěl na sto procent, aby studenti v zimě na pozemky už nevkročili. Odněkud ukradl medvědí kůži, oblékl se do ní, a vyrazil strašit studenty. Když se brodil Zapovězeným lesem, uslyšel z pozemků hrozný křik. Jakási profesorka posílala studenty do svých kolejí a jednomu po druhém udělovala školní trest. Ředitele rozmrazila kouzlem. 

Když tam Ogrelike vtrhl, všichni, i ředitel (který byl také podle pověsti nejhorším ředitelem za ty roky, co jsou Bradavice postaveny) se tak lekli, že někteří z nich zamířili i do Zapovězeného lesa a dlouho je všichni hledali. Školník Ogrelike ale nechtěl nikoho až tak vylekat, jen chtěl zaručit, aby nikdo na pozemky nechodil. Když v tom učitelka, která už jasně pochopila, že to není medvěd, ale školník, mu ukázala zrcadlo. Sám sebe se vylekal tak, že začal také utíkat co nejdál, jelikož se bál, že ho honí obrovitá příšera. Napálil to přímo do sněhuláka. 

Medvědí hlava se zakutálela, a už i studenti pochopili, že to není medvěd, ale Ogrelike. Tony se stal absolutním vítězem soutěže, a pravda, všichni se ze soutěže dlouho vzpamatovávali, ale ani zoufalý pokus o absolutní zákaz chození na školní pozemky jim nezabránil v tom, aby na ně dále chodiliy. I když pozemky navštěvovali potají… 

Tato historka se stala natolik oblíbenou, že se kouzelníci, teď dokonce i mudlové, pokouší každou zimu postavit taky takového sněžného muže - sněhuláka. Ještě se ale žádný nepovedl tolik, jako Tonymu. 


Lea Julie Novaluna