Slídivé kukátko

No, celý tenhle souboj začal asi takhle:
Před týdnem jsem byla navštívit svět mudlů, protože mám mudlovskou kamarádku, a nějak jsme brouzdaly městem, až jsme se dostaly do muzea mudlovského umění. Ohromilo mě to, tak jsem se rozhodla, že si zkusím různé umění po jejich způsobu.

Deset minut předtím, než jsem se měla vrátit do kouzelnického světa, jsem zaskočila do mudlovského papírnictví, skoro ho vykoupila a nějak jsem zaplatila těmi jejich divnými malými penězi. Pak jsem se vrátila do Bradavic, a hezky v pohodlí své zmijozelské koleje jsem se pustila do souboje, který se rovnal tomu Harryho Pottera a Voldemorta roku 1998…

Vytáhla jsem ten jejich „papír“ (mudlovský pergamen) a dala se do toho. „Tužkou“ (mudlovská obdoba brku) jsem si předkreslila motiv hada a jala se jej obtahovat tou jejich tuší (něco jako inkoust). Tuš se nanáší brkem, na který jsem zvyklá, ale pak jsem nedopatřením strčila do kalamáře s tuší a už jsem ji měla na sobě. „No nic, vyčistím to pak, “ řekla jsem si a nasadila si jejich zástěru. Nějak jsem to doobtáhla a vzala si jejich vodovky. Namočila jsem jejich štětec v barvě a začala vybarvovat. Nic se ale nestalo. Chvíli jsem se snažila, jak jsem mohla, vztekala jsem se, nakonec i úpěnlivě prosila vodovky, aby začaly malovat, ale ne a ne se podařit. Nakonec jsem zjistila, že to nešlo proto, že mudlové nemají vodovky naředěné, takže si musím přinést vodu, aby malovaly. Jenže tuš ještě pořádně nezaschla a smísila se s vodovkami… prostě katastrofa.
Vytáhla jsem hůlku a směs odsála. Pak jsem čekala, až tuš pořádně zaschne. Když jsem úspěšně domalovala vodovkami, odložila jsem obrázek a nechala ho zaschnout. Potřebovala jsem si dát chvíli od malování všeho druhu pauzu, a tak jsem začala přemýšlet, co dál.

Pak jsem si vzpomněla, co jsme probírali s Arielkou při studiu mudlů. Fotografování! Uklidila jsem výtvarné potřeby a vzala ten mudlovský fotoaparát, který mi shodou okolností před dvěma lety dala kamarádka (ta z mudlovského světa) k narozeninám. Vyšla jsem z hradu a začala fotit. No, Sovinec vypadal trochu jako mudlovská šikmá věž v Pise (to je v Itálii) a Kelly a Lyrázek moc hipogryfy nepřipomínali, protože byli moc rozmazaní, ale přesto jsem byla spokojená. Vrátila jsem se do hradu a vyfotila jsem pár hradnic, které už vypadaly docela tak, jak mají.

A nakonec jsem se rozhodla pro chutné mudlovské umění… vaření. To mi zabralo nejvíce času. Vzala jsem mudlovský časopis. Našla jsem v něm recept na tvarohový koláč se žahourem. Nevím přesně, co je to „žahour“, ale podle mě to vypadá trochu jako borůvkový jogurt.

Sehnala jsem si přísady a začala vařit. Nějak jsem smíchala několik přísad, ale přehnala jsem to s práškem do pečiva, který jsem nakonec ubrala, aby to vypadalo jako koláč, a ne jako nějaká podivná obrovská bábovka. Pak jsem něco udělala s troubou a začala šlehat. Nakonec jsem byla posypaná cukrem, na obličeji vajíčkovou masku a tak dále. Musela jsem se umýt, protože tak se opravdu pokračovat nedalo…


Nějak jsem se dostala až po dobu, kdy bylo třeba dát „koláč“ do trouby. Pak jsem s několika nesnázemi (jako například přitopené borůvky) dokončila „žahour“ a byla jsem nadšená. Jenže, já hlava děravá, jsem zapomněla na koláč, takže když jsem jej konečně vyndala, byl celý připálený. Proto jsem ho potřela „žahourem“, abych zahladila stopy po připálení. Pak jsem koláč ochutnala, a nebyl tak strašný, jak jsem se obávala. Vlastně byl velmi dobrý!
Tedy, mám štěstí, že jsem na začátku neslíbila, že nebudu vůbec používat hůlku, jinak by byl asi had na obrázku tak tmavě zelený, že by se nedal poznat… a koláč by na tom taky nebyl právě nejlépe.

Unavená, zpocená a politá tuší jsem se odebrala do koupelny. Mohu ale říct, že na svou zkušenost s mudlovským uměním nikdy nezapomenu (to se asi ani nedá) a možná to ještě někdy vyzkouším. Určitě je toho umění mnohem víc a já se do toho určitě někdy pustím. Prozatím ale budu věřit své hůlce.
Děkuji za pozornost a doufám, že se Vám článek alespoň trochu líbil.


GittyHrušková