Slídivé kukátko

                                                                          
O mudlovských prázdninách spousta kouzelníků jezdí na hory. Jela i moje mudlovská kamarádka. Její rodina měla objednaných 5 míst, permanentek a všeho, když tu jejich hlava rodiny, tedy otec, onemocněl.
Kamarádky maminka z toho byla nervozní- ne kvůli tomu, že její manžel onemocněl, ale hlavě kvůli tomu, že nemohl jet, tudíž by jedna jízdenka postel a permanentka propadla a oni tak přišli o své peníze. A tak mě kamarádka, říkejme jí Klára, pozvala, zda bych nemohla jet s nimi. Moji rodiče byli pro a tak jsem si sbalila a vyjela. Cesta byla pohodová, až na to, že jsme já, Klára a její užvaněný mladší bratr byli tři hodiny naskládáni na dvou zadních sedadlech, navigace nás zavedla na cestu, kudy nikdo nejel nejméně 15 let a když jsme konečně vystoupili, Klářina mamka si přiskřípla prst a zlomila si ho. Jak se na to tak koukám, zas tak skvělé to nebylo.
 Camp v Hochfichtu je pro relaxaci jako stvořený, teda byl, dokud jsme tam nepřijeli my. Je blízko sjezdovek, není tu moc lidí a restaurace je jedna z nejlepších v Evropě. Nebo si to aspoň lidi mysleli, dokud Klářin bratr, třeba Petr, na celou restauraci nezařval "Fůůůj, v tom jídle je zub!!"Načež zapíchnul svůj, nově vypadlý řezák do řízku a začal chodit po místnosti a všem to ukazoval. Není třeba dodávat, že ve té hospodě, jsme se už nenajedli. Po tomto krásném dni jsme se uložili do spacáku s dojmem, že zítra už to horší být nemůže.
  O tuto překrásnou iluzi nás připravila Klářina starší sestra Gabriela, když nás svým jekotem v půl druhé ráno vzbudila s tím, že v jejím spacáku je pavouk. Samozřejmě, že tam nebyl. Byla to myš. Klára i já jsme s hrůzyplným jekoten vyběhly z chatky, následovala nás Gabriela a poté jejich matka. Petr dlouho nešel, až nám to začalo být divné. Chvíli jsme se hádaly o to, kdo tam půjde a nakonec jsem samozřejmě šla já. Nakoukla jsem do domu a uviděla Petra, jak má myš na rameni a usmívá se "Budu jí říkat Žoubek." Roztomile se na mě usmál a já se vypotácela pryč. Když jsem to řekla jeho matce, zamávalo to s ní a omdlela nám. Rychle jsme běželi na ošetřovnu, ale tam samozřejmě nikdo nebyl. Nevěděli jsme, kde jsou umývárny a tak nám nezbylo nic jiného, než namočit jejich mamku do té ledové říčky, co zde protékala. Jakmile jsme ji tam ponořili vzpamatovala se a začala nám nadávat, co to s ní děláme. Než nám to stačila všechno říct, ochraptěla a na to ztratila hlas.
 A bylo po zábavě. Kromě Gabriely tam s náma nebyl nikdo plnoletý a já Gabču upřímně nesnášela. A ona mě. Prázdniny za všechny prachy. Lyžovat jsem přesto šla. I když jsem ji vážně nesnášela, lyžování je mojí velkou vášní a nechtěla jsem o něj přijít. Začalo to hned ráno. I po našem zážitku v noci nás v pět hodin vytáhla z postelí a v šest už jsme stáli na sjezdovce s ubrečeným petrem, zívající Klárou, rozzlobenou mnou a smějící se Gabrielou. Radši jsem hned vyrazila, abych nevytáhla hůlku a nezačarovala jí, aby třeba nemohla chodit. A za mnou hned Klára. Potíž byla v tom, že Klára jela na snowboardu. Pro ty, kdo nerozumí, Klára je extrémně lyžařsky nešikovná.A na snowboardu se teprve učila. Jelikož jsem byla jediná, kdo byl alespoň trošku probuzený, nechala jsem ji předjet mě, abych jí kdyžtak pomohla. A ještě že tak. V půli sjezdovky totiž narazila do stromu a dopadla přímo na ruce. Strašně vykřikla a já k ní honem sjela. Samozřejmě, byly to zlomeniny. Rychle jsme zavolali horskou službu. Přijel ten chlap co večer vede restauraci. Modlila jsem se ke svým známým i neznámým severským bohům, aby mě ušetřili a aby mě ten chlap nepoznal. Lokimu se ale zachtělo mi trošku poškodit takže první co ten muž řekl bylo" Hele, není to ten kluk co mizruinoval restauraci?" Geniální Petr řekl jen "Žub" čímž své sestře zajistil 30 minut čekání s bolestmi navíc.
 Klára si zlomila obě ruce, takže nemohla na svah. Její mamka ležela, ráda, že je ráda, a ona si nebyla schopna ani vyčistit zuby, natož pít nebo tak něco. A tak tam s nimi zůstal Petr. Celou noc jsem hrůzou neusnula. Zítra pojedu na svah s Gabrielou a sama.Usla jsem až k ránu.
 Když jsem vstala, klepaly se mi ruce. Vůbec jsem netušila, jak se mám chovat. Vyjely jsme. Ale nakonec jsem zjistila, že Gabča není tak zlá. Projezdily jsme spolu celý zbytek hor a kromě opaření Petra když podával Kláře čaj, se jenom bůhvíjak zlomil nos Gabriele, když si čistila zuby a se mnou jsme jeli na pohotovost, když jsem dostala zánět středního ucha.
 Cestou zpět jsme museli jet vlakem, jelikož nám chcíplo auto a auto mechanik řekl, že do provozu se nedá "ani za zlatý prase". Přímo vedle mě seděl chlap, který se očividně, teda spíš nosocitně, nemyl nejspíš nikdy v životě. Petr celou cestu brečel, protože jsme v campu nechali "Žoubka" a Klára s Gabčou na sebe byli strašně naštvané, jelikož Gabča Kláře odmítla půjčit tričko. Když jsme dojeli do Prahy, přívítal nás jejich,už zdravý, otec se slovy "Tak jak jste si užili prázdniny?" "Skvěle odpověděla jeho manželka, vlezla do auta a bouchla dveřmi.
No, jak jsem říkala, prázdniny za všechny prachy!

Lola Vernorova